PéeFko

Konečně zase u internetu. Panička tu pořád něco škrábala a dlouhé měsíce mě sem nechtěla pustit, takže jsem vám ani nemohla říct, že už jsem velká holka (už mi bylo sedm měsíců, heč!) a co všechno umím. Panička se tedy tváří, že slovo "umí" by v souvislosti se mnou teď zrovna nepoužívala (pořád plácá něco o nějaké pubertě, či co), no vem ji čert, ať si mele co chce, myslím si o tom své. A umím toho spousty!
- umím si zabodnout klacek do tlamy tak, že dírka během týdne krásně sroste a už není poznat, že tam nějaká byla
- dokážu uklidit na lince i ve dřezu a nejnebezpečnější věci schovat k sobě do pelíšku, aby si tím ostrým nožem páníčci třeba neublížili
- cvičím ostatní pejsky v obratnosti, ostražitosti a běhu když se proháním po psí louce s jejich hračkami - jednou mi budou vděční!
- pořídila jsem paničce bezva svetr k Vánocům a ta paní, co nejdřív dělala "ťuťuňuňu neskákej" a potom "víte všichni mi říkali, že jsem to měla jít nahlásit, ale že jste to vy, pětistovka to srovná" ani nemkrla
a ještě mám samozřejmě hromady dalších schopností, dovedností a postojů, zkrátka jsem strašně kompetentní, ale protože jsem taky skromná, nebudu vám tu ten dlouhý seznam vypisovat. Raději se přijďte přesvědčit osobně, určitě si zasloužím i nějakou nominaci do soutěže o nejkompetentnější fenku :)

Jsem z toho celá naruby

Magorci v rokli a jiné příběhy

Dneska jsme se potkaly s Jarkou, jednou ze Šárziných mamin (a paničkou její skutečné psí maminy Fendy), přebraly jsme si průkaz původu (a zjistily, že Sárga má jen 7 pra-pradědečků ;)) a v rozhovoru narazily na to, že jsem sem vůbec nedala Jirkovy fotky z maďárkovského venčení v Modřanské rokli. Takže jednu jste právě viděli a ostatní jsou tady. Poznám akorát Sárgu (prcek), ostatní jsou Agáta, Aira a Goofy :)
Jinak hlásíme, že ze Sárgy je zodpovědná Evropská občanka s čipem, pasem a očkováním proti vzteklině. Můžeme tedy v poklidu cestovat do zahraničí, zatím to ještě chvilku neplánujeme, ale je velká pravděpodobnost, že se naše maličká v dohledné době dočká návratu ke kořenům v podobě života ve své maďarské pravlasti. Třeba se jednou setká s některým ze svých dvanácti maďarských (pra(pra))dědečků či babiček :)
Na závěr ještě nutno zmínit, že slečna nám roste do krásy i nezbednosti, uchvacuje okolí svou neodolatelností i neodvolatelností :) Podstatně se zrychlila v pohybu, za pamlsek už by udělala skoro cokoliv, ale dostat ji od psa, který si chce hrát alespoň ze čtvrtiny tolik, co ona, je zhola nemožné. Ale pořád je ještě štěně - začátečník, tak má nárok.

Léto v divočině

Já Sárga, mazel, zlobivka i hodná holka

Panička už dlouho povídá, že snad ani nejsem vizsla. Něco se jí nelíbilo na mé samostatnosti, by snad chtěla, abych si ji hlídala nebo co, no ale proč já bych to dělala, když ona si mě sama hlídá na jedničku? A že za ní neběžím, když se mi vzdaluje... ale já si přeci s tím chundelatým pejskem nepřipadám ani trochu osamělá, tak proč bych to dělala? No ale tak aby pořád nevyšilovala, tak jsem se rozhodla, že jí ukážu trochu té své vizslí krve a začala jsem jí chodit spát k nohám. Když sedí u počítače a brouká si něco tím svým divným jazykem (prý, že bych jí měla rozumět, když jsem ta maďarka, už se asi opravdu pomátla), tak se jí pěkně obtočím kolem nohou, zaháknu se za židli, tlamu zavrtám do nejmenší nabízející se skuliny a je mi dobře. A když chci, aby měla opravdu radost, tak už se i nechám pěkně pomazlit, když udělám něco dobře. Nebo když udělám něco špatně a pak chci jako ukázat, že jsem přeci hodná holka. To spíš.
Dneska prý taky zlobím. No já nevím co má, jeden se snaží trochu uklízet a hned je kolem toho humbuk. Tak ať mi ty kosti na ten trávník neházej, kdo to má po nich pořád sbírat. Jo a od toho pejska jsem prostě nemohla odejít, když on pořád dělal, že ještě nejsme nejlepší kamarádi. To je nedokončená mise a já nerada odvádím polovičatou práci. No a pak má ještě pořád něco se silnicí a s bezdomovcema a otevřenejma dveřma a na balkon že taky ne... když ono to ale všude kolem tak krásně voní a já si zrovna připadám, jako by se mi v čumáčku objevil nějaký ultranový model čichacího aparátku, tak ho musím pořádně zaběhnout. Co když díky němu konečně něco ulovím. Plížit se umím pěkně, to já zas jo, pěkně pomalu noha za nohou, žádné zbrklé pohyby a pak... už ji mám, značku jednu! To se mi pak panička směje, takže je asi zase něco špatně, pak se v ní pes vyznej.
Abych o ní ale pořád nemluvila tak ošlivě, musí se nechat, že někdy už ze mně umí mít pěknou radost. Dokonce jsou prý dny, kdy jsem nejposlušnější pes na světě, hezky dělám sedni, lehni i ke mně, nebo taky nesmíš a pusť (to když už nestačila říct včas nesmíš). Na výletech hezky capkám, ve psí školičce dělám co můžu a nechám se i překecat k odběhnutí od ostatních štěňátek a ještě k tomu se vůbec nebojím veterináře. (No taky aby jo, když to tam voní úplně ze všeho nejlíp a je tam toho tolik k oňufání.) Jsem prostě skvělý pes, to se musí uznat. A kdyby to chtěl někdo zpochybňovat, tak mu prokousnu ucho. (Takže rychle sem s tím zpochybňováním!)

Já Sárga mezi ridgebacky

Minulou neděli jsme se s paničkou vydaly na psí tábor do Svojanova. Taky už bylo načase někde se na pár dní usadit, cestování předchozích dní mě moc nebavilo a těšila jsem se na svůj klídek. Jenže to jsem se trochu přepočítala. Kde vzít čas na klídek, když je kolem spousta tak zajímavých psisek a dvojnožců! Nejdůležitější samozřejmě byla Alma, s níž jsme se muchlovaly dnem i nocí, jelikož jsme obývaly společnou chatičku. Občas si mě sice trochu usadila a ty noci jsme pravda taky netrávily zrovna v objetí (lépe bylo u paničky ve spacáčku, hihi, kam jsem se šikovně nechala uklidit vždy nad ránem, abych svým jucháním nebudila Markétu s Almou), ale celkově jsme byly dobré kamarádky. Ze štěňátek se mi nejvíc líbil vrstevník Olie a za kousnutí stáli i o měsíc starší klucí Eston a Eko. A pak jsem samozřejmě ochotně brala do party i všechny psí dorostence a dospěláky, tedy pokud neměli čumák moc nahoru a nebo kalhotky plné bobků. To by jeden neřek, jak se takový dospělý ridgeback dokáže bát štěněte jako jsem já.
A co jsme vlastně na tom táboře dělali? No přece si hráli, kousali, běhali a spali do růžova! Panička říká, že organizačně to bylo dost slabé, chtěla pořád někam chodit a oni si měnili časy začátků jak se jim chtělo a dokonce nám zrušili jednu psí školku... jenže mě to bylo šumák. Ona stejně za nic nestála, já chtěla hrát na kousanou s ostatními pejsky a jejich páníčkům se to moc nezdálo, tak jsem byla radši jen tak neorganizovaně s Oliem a nebo na procházce s ostatními kamarády. Každý den jsme se vydali na krátký výlet a já šlapala za smečkou co jsem mohla - když jsem konečně po těch týdnech opuštění našla tolik psích kamarádů, tak je přece zase jen tak neztratím! No, musím přiznat, že psí kamarádi dostali přednost i před paničkou... ta několikrát vypadala dost nešťastně, že si jí moc nevšímám, ale musí si zvykat, holka, přeci nepřiběhnu na každé pocem, když mám zrovna tolik zábavy. Však já se jí to snažím vynahradit jindy, někdy se třeba nechám i pohladit :) Ale ona dělá co může, aby pro mě byla zajímavá, tak uvidím, jak dlouho ji ještě nechám vycukat, než jí dám najevo, že je stejně jediná panička na světě a navíc moje, tak ať se nezlobí. Třeba když mě chtěl jednou velký ridgeback kousnout za ucho, tak to jsem byla u ní nato tata. A pak že nejsem poslušné štěně.

PS: Fotečky a možná i videiko budou časem :)

Psí dovolená

Milí čtenáři, na vědomost se dává, že celá smečka zítra odjíždí po návštěvách a psích rekreacích a víc jak týden tady nebudeme. Zato se pak brzy budete moci těšit na postřehy a fotečky z psího tábora, kam se jedeme řádně socializovat - panička to po roce v Maďarsku potřebuje taky :) Po návratu se s radostí domluvíme na další společná venčení!
Jinak nám maličká začala trochu kulhat na jednu zadní packu, několikrát za den se to objeví a zase zmizí, ale jelikož celkově to neustupuje (i když v nekulhavých mezičasech je schopná řádit a lítat bez problémů), půjdeme se raději zítra podívat za paní doktorkou. Přeci jen takhle před cestováním potřebujeme mít jistotu, že je vše ok. Tak držte palečky!

Já Sárga mezi kamarády

Panička se rozhodla, že nejlepší způsob, jak ze mě udělat vychovanou a společenskou slečnu je chodit se mnou po návštěvách a hledat mi lidské a hlavně psí kamarády. Nebráním se. S lidmi to umím. Na každého hodím sladký kukuč a pak už je úplně jedno, kde se zrovna vyčůrám, jsem roztomilé štěně a všechno mi hladce projde. Takže jestli tohle patří mezi dobré vychování, nemám problém.

A s pejsky je to zrovna tak. Tvářím se jako neviňátko, pěkně na záda a packy roztomile nahoru, jsem přeci maličká a nemotorná, na mě musíte pomalu. A pak, v nestřeženém okamžiku, raf haf, pěkně po uchu či po ocásku. Všichni hnedle pochopí, že nejsem žádné trdlo, ale ideální hrací partnerka. Tak jen nevím, proč se někdy všichni páníčci světa spiknou a nechtějí nás nechat dosyta se vyřádit. Pořád se musíme někam přesouvat, je to samé jdeme a poběž už, to je mi tedy psí život. Každopádně celkově jsem si času na řádění ukradla dost na to, abych vám mohla ukázat pár pěkných foteček. Račte tedy zde.

Já Sárga, malý žraloček

Tak už jsem jaksepatří zabydlená a to se nejvíc pozná podle toho, že koušu jako divá. Do všeho a za všech okolností, jako správná skautka jsem vždy připravena. Páníčci mi dokonce začali říkat žraloku, jako bych jim snad chtěla ukousnout ruku nebo co, ale to já zase ne, mě stačí jen tak z legrace, nemusí téct krev, no né?
Jinak vůbec nevím, co pořád mají s těmi mými zuby. Včera tu bylo učiněné pozdvižení. Že prý podkus a jestli můžu žrát a něco s ňákou chovností... No to si pište, že můžu žrát, a kdo nevěří, ať nastaví prst. Zbytek je mi úplně buřt a páníčci taky nevypadaj, že by chtěli něco měnit (natož mě, probůh!), takže calm down nebo pěkně po maďarsku nyugi, nyugi, dost bolo. A kdo ještě cekne, toho kousnu.
Vaše piraňka

První dny obrazem

Já Sárga a první den s novou smečkou

Tak vás na svých stránkách vítám osobně. To jsou mi tedy změny. Ještě včera ráno velká psí rodina a dneska už jen tihle dva dvojnožci... jak já k tomu přijdu. Teď abych se prala s PETlahví, představte si to. Ale co, i tak se mi tu líbí. Vždycky chvilku spím, pak mě odnesou ven čůrat a okusovat březové větvičky a pak šup domů, kde je na řadě řádění s páníčky a (nebo) s hračkami. Někdy je to tak príma, až si z toho taky ucvrnknu... No to je sice jasné, že se čůrá na travičce, tomu já rozumím a nikdo mě za to nemusí odměňovat, ať mě radši nechají si čenichat, ale doma to na mě prostě taky někdy přijde... Tak jim z toho běhá hlava kolem. Prý po spaní, po hraní, po jídle... hihihi, to aby se mnou běhali co dvacet minut ;)
Doma jsem si už všechno zkontrolovala. Kousat jde nábytek, koberec i stěny, co by ne. Jen to věčné nesmíš všude kolem... no nemám páru, co mi tím jako chtějí naznačit, občas se jim tedy povede zavrčet tak, že to skoro vypadá, jako by snad měli něco proti mému snažení, ale zatím z toho nehodlám vyvozovat nějaké závěry. Pak už toho mám stejně vždycky dost a namířím si to do pelíšku. Nejdřív jsem to tedy vždycky zabalila hnedle na koberci, kam bych běhala, když už pro samé zívání nevidím, no ale teď už vím, že mám v tom novém doma ještě jedno úplně nejvíc doma a chrupkám s radostí tam. Pěkně sama, jako velká holka. Nebála jsem se ani v noci, přeci nejsem žádný strašpytel, no ne? Ale teď už konec vykecávání, nový den je tu a s ním spousta věcí, do kterých jsem ještě nestihla zabořit své zoubky. Takže krleš!

Sárga a její sladcí sourozenci

Jak vychovat a vycvičit štěně

se snaží poradit nejedna kniha z pultů našich knihkupectví. Většinou platíte za křídový papír, barevné obrázky a věty holé blbé. Od té doby, co je ze mě kynolog-teoretik už jsem takových publikací prohlédla spousty a žádná neuspěla natolik, abych si ji chtěla alespoň přečíst, natož pořídit. (To už byl úspěšnější lov informací na stránkách nejrůznějších psích nadšenců.) Ovšem vytrvalost ve slídění a čenichání nakonec přeci jen přinesla své ovoce. Knihu Evy Nohelové Poznej a vychovej svého psa mohu ze srdce doporučit všem začínajícím pejskařům, kteří chtějí mít jistotu, že se do výchovy svého čtyřnohého prcka pustí se vší zodpovědností a zavčas se vyzbrojí dobrými radami, jak jej ukočírovat k maximální spokojenosti psíka i páníčků. Bohužel už je dávno zcela vyprodaná (což jen svědčí o smysluplnosti jejího prostudování), takže hurá do knihovny!

Nohelová, Eva: Poznej a vychovej svého psa. Dona, České Budějovice 2003, 120 s.

Když může být pudl meruňkový, může být vizsla žlutá

S tímto mottem přistoupil k věci páníček a protože to maďarsky tak hezky znělo, Sárga (čti Šárga) byla na světě. Maličká bude skutečně spíše zrzavá než žlutá, ale jak už bylo řečeno, pudlíci v barvě apricot taky nemají s meruňkama nic společného, tak proč by se naše zrzečka nemohla jmenovat žlutá, hezky podle toho, co bude mít napsáno v papírech.
Aby to nebylo tak jednoduché, v papírech bude mít napsáno ještě víc věcí, které nebudou tak úplně odpovídat skutečnosti. No posuďte sami: naše Sárga psaná se S a čtená se "š" bude vlastně ve skutečnosti Chamonie. Úlitba bohům čili chovatelské stanici.
Tak hlavně aby z ní nevyrostla rozdvojená psí osobnost.

Správně načasované štěně

Zadání znělo jasně: sehnat psí dámu, která bude mít osmiměsíční štěňátka akorát na konci června, tedy v době, kdy se panička vrátí z Maďarska a bude mít před sebou celé prázdniny, aby se malé rošťandě mohla náležitě věnovat a být jí v prvních týdnech v nové rodině spolehlivým společníkem. Trochu náročný požadavek takhle začátkem dubna, říkali jsme si, a nedělali si zatím příliš velké naděje. Ale stačilo jen prozkoumat několik psích stránek na internetu a ukázalo se, že štěstí stojí na naší straně. Fendy z Panských lesů už v té době čekala potomky a její panička nás ujistila, že pokud se fenečky (to už jsme měli jasno, že nechceme pejska, ale psí slečnu) narodí alespoň tři, jedna z nich může být naše. Nadšeně jsme si začali vyměňovat další informace o budoucích rodičích a pak jen čekali a čekali, jestli se na nás štěstí usměje i napodruhé, nebo budeme muset začít hledat v jiných vodách.
Konec dubna se blížil, odjížděli jsme na několik dní na vandr do maďarských hor Bükk a s paničkou Fendy se tedy domluvili, že kdyby něco, pošle sms. Ještě před odjezdem stihnul přijít mailík, že porod je právě v procesu a venku už je 5 psích kluků a 2 holčičky. Štěňátek mělo být původně právě 7, ale vypadalo to, že ještě alespoň jedno na svět přijde, tak jsme s nedočkavostí odjeli z Budapešti a čekali na další zprávy. Jenže dny plynuly a zprávy nepřicházely. Displej telefonu nás nestydatě přehlížel, až jsme nakonec začali přehlížet i my jej a místo čekání se pomalu smiřovali s tím, že štěstí už bylo příliš mnoho a třetí fenečka se jednoduše nenarodila. Vrátili jsme se do města a u pozdní večeře vyprávěli kamarádce o zážitcích z Bükk i čekání na smsku. A v tu chvíli mi to došlo: vždyť já celou dobu kontroluji jen maďarský telefon a zpráva přitom měla přijít na ten český! Nač to déle prodlužovat, všem je již jasné, že zpráva tam už několikátý den byla a zvesela nám oznamovala: "Dobrý den, tak to máme za sebou, narodilo se nám k našemu velkému překvapení 10 štěníků, 7 kluků a 3 holčičky. Na tu vaši jsem čekala až do devátého štěnda, tak můžete být klidná. Wendulína ji už pro vás vykrmuje :)"
Radostí jsme ještě ten večer vymysleli, že naší slečně budeme říkat Sárga.

Recyklace nadruhou

Tentokrát byl na počátku kontejner na papír, do kterého jednoho dne, ještě v dobách Felisky, házela paní na ulici nejrůznější knihy a knížky. A že jsme se akorát byli venčit, nakoukli jsme jí přes rameno a co nevidíme: klidně by vyhodila jednu pěknou, moderní encyklopedii lidského těla. Bryskně jsme ji zachránili a přinesli domu ukázat páníčkovi. A jelikož páníček miluje knížky ještě o mnoho více než panička, rozhodl se, že neprodleně podnikne loupežnou výpravu a vysvobodí z kontejneru knížek ještě více. A tak se stalo. Panička se chytala za hlavu, co všechno do malé garsonečky přitáhl - v té době ještě nevěděla, jak moc se jedna z knížek bude o pár měsíců později hodit.
Ano, a teď už jsme v době, kdy v povídání můžeme navázat na předchozí pohádku. Páníčkové v ní přemítali a rozjímali a seděli přitom nad šálkem dobrého čaje a - modří už vědí - z popelnice zachráněným kapesním atlasem psů. Listovali a listovali, pročítali nejrůznější charakteristiky a začali si dělat obrázek o tom, jaký by měl být jejich budoucí pejsek. Samozřejmě, že by si nevybrali nějakého, který by se jim vzhledově nelíbil, ale nejvíc ze všeho jim šlo o to, aby si rozuměli i povahově. Nebude moc razantní? Půjde dobře vychovat? Bude mít rád děti? (Protože ty určitě přijdou!) Zvládne s nimi chodit běhat? Zvládnou oni s ním chodit běhat? A tak dále a tak dále, trochu vylučovací metodou a trochu snad i pro paniččinu lásku k Maďarsku, najednou bylo rozhodnuto: Pes jemného a ušlechtilého vzezření i chování, přitom silný a temperamentní. Velmi společenský a přátelský ke všem lidem, lehko ovladatelný a snadno cvičitelný. Má vynikající lovecké vlastnosti: skvělý nos, pevné vystavování, spolehlivé aportování. Vyžaduje citlivé a jemné zacházení a dost pohybu.
Dámy a pánové, budeme mít vizslu!

Na počátku bylo Štěstí

Byla by to dlouhá historie, všechno to tu vypisovat, vezměme to tedy stručně. Stalo se jednoho dne, že se k jistému pánovi dostala fenka středního pudla Feliska, to od slova felicité, ztělesněné štěstí. Byla mu věrnou družkou, kráčeli světem tlapku v tlapce, takřka jedli z jedné misky a spali v jednom pelíšku. Po pánovi se však jednoho dne země slehla a milou Felisku si vzali do opatrovnictví lidičkové, co ji do té doby občas navštívili a třeba i vyvenčili, protože to byli pánovi příbuzní. Po nějaké době se rada příbuzných usnesla, že pejskovi bude nejlépe u jednoho dobrého člověka, přítele pánovi vnučky, se kterým bude moci žít v malebné krajině Moravského krasu a tak se také stalo. Z Felisky se stala sportovkyně a cestovatelka, jabkožroutka a hřejivý čumáček, rozkošná dáma i trekový tryskopes. Pevně si kolem sebe semkla novou smečku a dohlídla dokonce i na to, aby se nový páníček stal spokojeným manželem vnučky starého pána. Nejspíš by dohlídla i na to, aby její páníček sepsal disertační práci, kdyby ji v krásném věku patnácti a třičtvrtě nezklamaly ledviny a játra a neodešla nosit klacíčky do pejskového nebe.
A pak bylo páníčkům smutno. Někdy trochu méně a někdy zase více a někdy dokonce úplně nejvíce, protože to byla velká ztráta. Až se pak jednoho dne sešla rodinná rada a páníčkové se rozhodli, že takhle to dál nejde, že musí být zase páníčky. A tak se pustili do přemítání a rozjímání o novém pejskovi, až se nakonec slavnostně usnesli... ale to už je jiná pohádka :)