středa 27. ledna 2010

Jak se žije ve vižlaorságu

Abyste věděli, moji milí, že ještě žiju a nepřestala jsem na vás myslet ani v Maďarsku, tak sem taky jednou napíšu. Byl to ale boj, protože přimět paničku, aby mě na chvíli pustila k počítači, když tam pořád něco sama smolí. (Prý že překládá, ale já vidím, jak na jejím blogu přibývají písmenka a fotečky a tady nic, takže výmluvy, výmluvy!)
Kdo to tedy nevíte, od září bydlím v Budapešti. Mám tu větší království, jen už není tak jednoduché se dostat do kuchyně, když jsou mezi ní a pokojem s mým pelíškem dveře, to jsme v Praze tedy nemívali. Ale mám s sebou všechny své oblíbené hračky a některé ještě přibyly (třeba medvídek, kterého se mě snaží naučit rozeznávat od ostatních, pitomci, jako by si mysleli, že je to nějaké umění, poznat medvídka), takže po kuchyni hned u pelíšku zase tolik netruchlím.
Jinak je tu fajn. Sice jsem musela změnit kamarády, ale i to velká holka jako já zvládne. Vždyť už jsem hárala (a budu zas, ale pšššt, panička už totiž říká, že na výmluvy na hárání nemám nárok, protože já dělám, jako že už určitě budu brzy hárat průběžně už od podzimu, hihi :)), no zkrátka, velká holka jako já si najde kamarády všude! Nejradši dělám trenéra třem malým bílým psíkům, kteří mě honí, co jim odvaha stačí. No a pak je tu samozřejmě Gömbi odvedle z baráku, nejlepší maďarská kámoška, pokud si zrovna trochu nedokazujeme, která z nás má víc pravdu, to bych jí pak kousla, jak se vytahuje.
Jinak co se týče psích aktivit, kromě venčení a občasného výletu (na jednom takovém jsem se jim ztratila, heč! Ještě, že mi těsně předtím pořídili maďarskou známku na krk a ten hodný pan cyklista se mnou počkal, až se uráčí si pro mě zase přijít. Už se stmívalo a bylo to hróóózně strašidelný!), tak kromě občasného výletu tedy nic moc. Párkrát cvičák a párkrát vizslatúra, což je ale zase paráda, protože sice to většinou není žádná túra, jen taková slušná několikahodinová procházka, ale těch vižlích kámošů a kámošek tam!
Už musím končit, panička tu něco brblá o stojící práci. Ale ještě jsem vám zapomněla říct, a to já se zase musím pochlubit, že jo, že Maďaři jako lidi jsou ze mně úplně paf. Pořád by si mě někdo chtěl šimogatovat, to je tady u nich něco jako hladit, a pořád mi opakují, jaká jsem kráska, až mám co dělat, aby mi to nestouplo do hlavy. Občas si říkám, že vedle jejich vykrmených vižel není těžké být kráska, ale to se jim radši nesmí říkat, tak je vždycky s paničkou utěšujeme, že jejich, maďarský maďarský vižly, jsou samozřejmě také krásné. Ale já, česká maďarská...
Tak pac (sem se ho naučila dávat, když se mi chce :)) a zase někdy!

pondělí 20. července 2009

Prakticky vše při starém

Trochu nám to tu usnulo, ale vězte, že až na jedno hárání, jednu rozřízlou pacinu, pár rozkousaných bot, absolvovaných i zrušených cvičáků a v posledních dnech také občasné návštěvy Spořilovského pole s částí Saržiny psí rodinky se v životě naší dospívající psí slečny nic neobvyklého neudálo :) Takže vlastně nic neobvyklého :)
Přidávám alespoň odkazy na pár fotek:
- naše fotečky ze cvičáku v Pětihostech
- a fotečky od paničky sestřenice Ingy z jedné ze spořilovských vycházek.

středa 15. dubna 2009

Recese

Naší psí dámě je skoro rok, napjatě očekáváme její první hárání (i ségra už začala, tak to už to fakt klepe na dveře) a ona nám zatím předvádí návrat do štěněcích let. Třeba se dala do okusování bot, ovšem to nedělala ani nikdy dřív. Panička tak přišla o jednu krásnou, umělohmotnou, dobře žvýkatelnou a precizně vyrobenou botu na běžku, její chyba, že ji tam nechala tolik dní ležet, a posléze ještě o heboučkou, svěže jarní, semišovou ťapinku k sukýnce, aby si konečně mohla jít koupit nové. Tak šla. Tedy panička šla, Sárga samozřejmě nešla nikam, tak leda na místečko, i když chvíli by ji panička nejraději poslala s ranečkem z domu.
Dalším příznakem je čůrání. Ať už proto, že nedávno dostala zbrusu novou a náležitě velkou misku na vodu, či z jakéhokoliv jiného, v tom případě však neznámého důvodu, naše psí slečna to ve své vývojové recesi dotáhla tak daleko, že začala doma vytvářet loužičky. Nehlášené, a klidně i tři zaráz. Jako zrovna před pár minutami. Intenzitu nutkání k močení bohužel přestává hlásit jindy zcela výmluvným a vytrvalým kňučením u dveří, takže čert se v tom vyznej a babo raď. Asi si holt bude muset zvyknout, že musí s příjmem tekutin nakládat nějak hospodárněji, a v mezičase vytrénovat svěrače na udržení větších zásob tekutin. Nebo je něco na myšlence, která se paničce nenápadně vkrádá do hlavy, že když holka chce, tak to vydrží, ale někdy prostě nechce? Že by šlo o doplněk jejího lehce roztěkaného a místo trochu zpomaleného, pravděpodobně předháracího, chování? Nebo prostě jen o další vlnu skoropuberty, protože, jak tvrdí moudří a zkušení, na tu opravdovou pubertu si prý ještě počkáme? Jaj, kdo ví. Tak hlavně ať s tím háráním počká aspoň do sobotního svodu.

neděle 1. února 2009

Trošku ten Sáržin bloček zanedbáváme, až se nám tu a tam někdo připomene, že třeba dlouho neviděl žádné nové fotky a tak... takže se to teď pokusím trochu napravit.
Tak předně: zdá se, že Sárga nás testuje v důmyslných vlnách. Vždycky, když někde prohlásím, že krásně poslouchá a vůbec se chová způsobně, připraví si další várku uličnictví. Takže ještě před pár dny jsem ji dokázala přivolat prakticky od každého pejska a vodítko jsem používala jen při přechodu velké silnice, teď místo přiběhnutí kolem mě začne běhat kolečka (čím víc křičím, tím rychleji) a někdy si to raději rovnou peláší někam do kšá, takže pak musí chvíli kráčet na vodítku i v místech, kde snad mohla běhat navolno vždycky. Nebo jsem se nedávno někomu chlubila, že kabely, ty Sárga naštěstí nikdy nehryzala a tu máš, byli jsme pár dní bez internetu. Bojím se tu napsat, že se ještě nikdy nepustila třeba do bot, abych po nejbližším návratu z práce nelitovala ;)
Jinak je ale největší mazel na světě, neustále by si chtěla hrát, dávat všem pusinky a vůbec se dožadovat pozornosti. Asi úplně nejlíp jí je, když páníček po ránu seběhne z postele zaklapnout budíka, dřepne si na zem a nechá ji, ať se mu ještě na pár minut schoulí do klína. A když si k tomu ještě jako dneska přitáhne teplý spacák, pejsečka by hnedle zapomněla, že vlastně měla každou chvíli v úmyslu začít kňučet, že už by šla ven.
Jinak pro přehled: naší psí slečně je téměř přesně 9 měsíců, má něco málo přes 22 kg a v kohoutku zhruba 58 cm, takže další růst už neočekáváme. Aktuální foto zde :) Na cvičák jsme toho teď moc nenachodili, ale na březen jsme přihlášeni na víkendový výcvik, tak jsem zvědavá, kam se do té doby dostaneme s poslušností a jak pak bude holka reagovat na první velký lovecký výjezd :)

pátek 26. prosince 2008

PéeFko



úterý 9. prosince 2008

Konečně zase u internetu. Panička tu pořád něco škrábala a dlouhé měsíce mě sem nechtěla pustit, takže jsem vám ani nemohla říct, že už jsem velká holka (už mi bylo sedm měsíců, heč!) a co všechno umím. Panička se tedy tváří, že slovo "umí" by v souvislosti se mnou teď zrovna nepoužívala (pořád plácá něco o nějaké pubertě, či co), no vem ji čert, ať si mele co chce, myslím si o tom své. A umím toho spousty!
- umím si zabodnout klacek do tlamy tak, že dírka během týdne krásně sroste a už není poznat, že tam nějaká byla
- dokážu uklidit na lince i ve dřezu a nejnebezpečnější věci schovat k sobě do pelíšku, aby si tím ostrým nožem páníčci třeba neublížili
- cvičím ostatní pejsky v obratnosti, ostražitosti a běhu když se proháním po psí louce s jejich hračkami - jednou mi budou vděční!
- pořídila jsem paničce bezva svetr k Vánocům a ta paní, co nejdřív dělala "ťuťuňuňu neskákej" a potom "víte všichni mi říkali, že jsem to měla jít nahlásit, ale že jste to vy, pětistovka to srovná" ani nemkrla
a ještě mám samozřejmě hromady dalších schopností, dovedností a postojů, zkrátka jsem strašně kompetentní, ale protože jsem taky skromná, nebudu vám tu ten dlouhý seznam vypisovat. Raději se přijďte přesvědčit osobně, určitě si zasloužím i nějakou nominaci do soutěže o nejkompetentnější fenku :)

Jsem z toho celá naruby