Abyste věděli, moji milí, že ještě žiju a nepřestala jsem na vás myslet ani v Maďarsku, tak sem taky jednou napíšu. Byl to ale boj, protože přimět paničku, aby mě na chvíli pustila k počítači, když tam pořád něco sama smolí. (Prý že překládá, ale já vidím, jak na jejím blogu přibývají písmenka a fotečky a tady nic, takže výmluvy, výmluvy!)
Kdo to tedy nevíte, od září bydlím v Budapešti. Mám tu větší království, jen už není tak jednoduché se dostat do kuchyně, když jsou mezi ní a pokojem s mým pelíškem dveře, to jsme v Praze tedy nemívali. Ale mám s sebou všechny své oblíbené hračky a některé ještě přibyly (třeba medvídek, kterého se mě snaží naučit rozeznávat od ostatních, pitomci, jako by si mysleli, že je to nějaké umění, poznat medvídka), takže po kuchyni hned u pelíšku zase tolik netruchlím.
Jinak je tu fajn. Sice jsem musela změnit kamarády, ale i to velká holka jako já zvládne. Vždyť už jsem hárala (a budu zas, ale pšššt, panička už totiž říká, že na výmluvy na hárání nemám nárok, protože já dělám, jako že už určitě budu brzy hárat průběžně už od podzimu, hihi :)), no zkrátka, velká holka jako já si najde kamarády všude! Nejradši dělám trenéra třem malým bílým psíkům, kteří mě honí, co jim odvaha stačí. No a pak je tu samozřejmě Gömbi odvedle z baráku, nejlepší maďarská kámoška, pokud si zrovna trochu nedokazujeme, která z nás má víc pravdu, to bych jí pak kousla, jak se vytahuje.
Jinak co se týče psích aktivit, kromě venčení a občasného výletu (na jednom takovém jsem se jim ztratila, heč! Ještě, že mi těsně předtím pořídili maďarskou známku na krk a ten hodný pan cyklista se mnou počkal, až se uráčí si pro mě zase přijít. Už se stmívalo a bylo to hróóózně strašidelný!), tak kromě občasného výletu tedy nic moc. Párkrát cvičák a párkrát vizslatúra, což je ale zase paráda, protože sice to většinou není žádná túra, jen taková slušná několikahodinová procházka, ale těch vižlích kámošů a kámošek tam!
Už musím končit, panička tu něco brblá o stojící práci. Ale ještě jsem vám zapomněla říct, a to já se zase musím pochlubit, že jo, že Maďaři jako lidi jsou ze mně úplně paf. Pořád by si mě někdo chtěl šimogatovat, to je tady u nich něco jako hladit, a pořád mi opakují, jaká jsem kráska, až mám co dělat, aby mi to nestouplo do hlavy. Občas si říkám, že vedle jejich vykrmených vižel není těžké být kráska, ale to se jim radši nesmí říkat, tak je vždycky s paničkou utěšujeme, že jejich, maďarský maďarský vižly, jsou samozřejmě také krásné. Ale já, česká maďarská...
Tak pac (sem se ho naučila dávat, když se mi chce :)) a zase někdy!
