Recese

Naší psí dámě je skoro rok, napjatě očekáváme její první hárání (i ségra už začala, tak to už to fakt klepe na dveře) a ona nám zatím předvádí návrat do štěněcích let. Třeba se dala do okusování bot, ovšem to nedělala ani nikdy dřív. Panička tak přišla o jednu krásnou, umělohmotnou, dobře žvýkatelnou a precizně vyrobenou botu na běžku, její chyba, že ji tam nechala tolik dní ležet, a posléze ještě o heboučkou, svěže jarní, semišovou ťapinku k sukýnce, aby si konečně mohla jít koupit nové. Tak šla. Tedy panička šla, Sárga samozřejmě nešla nikam, tak leda na místečko, i když chvíli by ji panička nejraději poslala s ranečkem z domu.
Dalším příznakem je čůrání. Ať už proto, že nedávno dostala zbrusu novou a náležitě velkou misku na vodu, či z jakéhokoliv jiného, v tom případě však neznámého důvodu, naše psí slečna to ve své vývojové recesi dotáhla tak daleko, že začala doma vytvářet loužičky. Nehlášené, a klidně i tři zaráz. Jako zrovna před pár minutami. Intenzitu nutkání k močení bohužel přestává hlásit jindy zcela výmluvným a vytrvalým kňučením u dveří, takže čert se v tom vyznej a babo raď. Asi si holt bude muset zvyknout, že musí s příjmem tekutin nakládat nějak hospodárněji, a v mezičase vytrénovat svěrače na udržení větších zásob tekutin. Nebo je něco na myšlence, která se paničce nenápadně vkrádá do hlavy, že když holka chce, tak to vydrží, ale někdy prostě nechce? Že by šlo o doplněk jejího lehce roztěkaného a místo trochu zpomaleného, pravděpodobně předháracího, chování? Nebo prostě jen o další vlnu skoropuberty, protože, jak tvrdí moudří a zkušení, na tu opravdovou pubertu si prý ještě počkáme? Jaj, kdo ví. Tak hlavně ať s tím háráním počká aspoň do sobotního svodu.